Závody vozatajů

Závody vozatajů neboli Tethrippon se odehrával na píscích oválných amfiteátrů ( jako je římské koloseum), kde se na střed umístila příčná bariéra , kterou pak vozy objížděli. Takto upravené aréně se říkalo Hippodrom , olympijští zakladatelé závodů stanovily délku kola na přibližně 823–914 metrů. Závod měl 12 kol , a jeho pravidla spíše nebyla, než byla. Jednalo se tedy o tvrdý a drsný sport.

Vozatajové se navzájem , bili bičem , najížděli do sebe a vytlačovali se z tratí , jen aby se dostali na první místo. Není taky divu jejich odměnou za vítězství nebyla jen sláva , ale taky slušný měšec mincí. Závodilo se na dvoukolých válečných vozech se zapřaženým čtyřspřežím koní. Vozataj vedl své koně po rovině hipodromu ve vyrovnané řadě a krátce před zatáčkou, která byla vždy doleva, zešikmil linii koní, tak aby kůň na kraji o délku vedl před koněm u středu. Při tomto manévru docházelo často i ke smrtelným nehodám.

Starověcí lidé věřili že nehody způsobuje démon Traxippos ( strašák koní ) a tak u závodišť rostly jeho oltáře na usmíření. Toto opatření samozřejmě moc nefungovalo a tak v Olympii při hrách v roce 460 před Kristem ze 41 startujících vozatajů dojel do cíle pouze a jenom jeden. Byl to Karrotos z Kyrény, který se během závodu vyhnul devíti hromadným srážkám.

Je jasné že lidská povaha je po tisíce let stejná a tak se z těchto závodů stala modla fanoušků. V Římě vznikli čtyři stáje , žlutí, modří, zelení a červení. Jejich závody nebyly napínavé jen po dobu jejich trvání. Po zápase si často fanoušci poražených týmů šli spravit chuť do tábora vítězů. Na rozdíl od dnešních fotbalových chuligánů, se bili až do konce, a tak často po těchto půtkách zůstávali na ulicích Říma mrtví.