Římské Námořnictvo

Na začátku první punská války čekalo Římany ošklivé překvapení. Nemělo fakticky nic, co by připomínalo válečné námořnictvo. Někdy ve čtvrtém století př. n. l. totiž při pokusu ovládnout Tyrrhenského moře byla jeho flotila drtivě poražena a Řím na dlouhou dobu upustil od pokusů ovládat moře. Nemožnost napadnout Kartágo vedla Římany k dost nevybíravému, ale pragmatický Římskému, počinu. Prostě zabavili lodě spojenců.

Vylodění na Sicílii pod rouškou noci bylo odvážným tahem a hrou na kočku a myš. Kartáginské lodi ovládali oblast a ve dne nebylo možno vyplout a zásobovat invazní vojsko. Situace tak dospěla k nevyhnutelnému a v roce 261 př. n. l. odhlasoval senát římský výstavbu námořnictva o síle 100 quinquerém a 20 trirém. Triréma byla loď Řecké konstrukce a quinqueréma byla kopií kartáginských lodí podle vraku lodi, která v roce 257 př. n. l. najela na italské pobřeží. Výstavba téhle flotily trvala, dnes neuvěřitelných, šedesát dnů.

Jeden problém byl vyřešen, ale druhý následoval. Římští námořnici nedosahovali ani zdaleka kvalit kartáginských soupeřů. Tenhle nedostatek byl vyřešn v pravdě Šalamounsky. Římané přišli s tzv. corvusem (havranem). Corvus byl otočný můstek dlouhý 11 metrů a široký 1,2 metru, který byl umístěn na přídi lodi. Římská loď se přiblížila k nepřátelské, můstek se spustil, zasekl do trupu nepřátelské lodi a pak už mohli Římané dělat to, co uměli nejlépe, bojovat ve formaci muž proti muži. Jenže, tohle zařízení mělo jeden obrovský nedostatek. Byla to jeho váha. Římské námořnictvo sice vyhrálo každou bitvu, kde byl „havran“ použit, jenže ztráty díky nehodám nevyvážených lodí byly obrovské, záznamy dokládají 284 lodí a o více jak 100 000 mužů (zdroj Wiki, jinde se tato čísla nepodařilo ověřit),  proto nakonec Řím od tohoto zařízení ustoupil.

Ale i bez tohoto vynálezu nakonec Řím dokázal Afrického nepřítele porazit. Námořní bitvy neprobíhaly nijak nápaditě. Vlastně kopírovali ty pozemní. Loďstvo se seřadilo do formací velmi podobným jejich pozemním protějškům, tedy jakési čtverce a nepřátelé se rozjeli proti sobě a buď se snažili potopit nepřítele pomocí klounu, nebo zabrat jeho loď pomocí „havranů“ Díky tomuto vítězství se Římané stali pány západního středomoří.

Tohle námořnictvo si ještě stihlo zabojovat s Makedonií a se Seleukovci, kde dokázalo zúročit svoje kvality a ovládlo středomoří. Řím se ale, jak už to bývá, nepoučil ze své chyby a svoje námořnictvo rozpustil.  Tahle chyba vedla k tomu, že se celé středomoří stalo rájem pirátů a zločinců. V roce 67 př. n. l. odhlasoval římský senát výpravu proti pirátům a nechal postavit další loďstvo. Tentokrát to byly modernější lodě typu liburny a hemioli. Konstrukci těchto typů Řím, dost paradoxně, okoukal právě u pirátů. Velitelem této akce byl vybrán Gnaeus Pompeius Magnus a po složitém a úmorném honu na piráty v nepřehledných středomořských vodách byli nakonec piráti pobiti nebo zajati. Poté už Řím svou chybu nepakoval a své loďstvo držel v dobré kondici až do zániku říše. Asi poslední velká bitva se odehrála v roce 323 po Kristu, a bojovalo zde loďstvo Konstantina a jeho rivala Licinia Konstantinovo loďstvo tuhle bitvu vyhrálo díky početní převaze. V tradici Římského námořnictva pak pokračovala Byzantská říše, ale to už je jiný příběh.

Zdroje: antika.avonet.cz, https://cs.wikipedia.org, www.antickysvet.cz

Námět na článek, kniha: Orlovo proroctví, autor Simon Scarrow