Řemeslo Gladiátorské

Gladiátor (gladiátor, „ten, kdo bojuje mečem“, šermíř) byl člověk bojující v zápasech pro pobavení publika. V dnešní moderní společnosti je to téměř nepochopitelné, ale Římané sami říkávali – když už být otrokem, tak gladiátorem. Důvod byl jednoduchý – gladiátoři nedřeli v kamenolomech, nenosili aristokraty po ulicích, gladiátor celý dlouhý den jen cvičil a zdokonaloval se v boji. Gladiátor dokonce směl sám vlastnit otroky, mít rodinu a někdy i bydlet ve vlastním domě mimo ludus. A to i když měl status otroka!

Samozřejmě silného muže nemůžete odbýt chlebem a vodou nebo se z něj stane slabý muž. Proto se gladiátorům servírovalo to nejlepší jídlo (kaše, ryby, ovoce) a občas dokonce i pivo. Navzdory mýtu o svalnatých krasavcích , byla většina gladiátorů dost při těle – tuk byl totiž jejich přirozenou zbrojí. Forenzní věda u ostatků gladiátorů z Yorku a Efezu prokázala, že 65% z nich na svou výšku 145 – 155 cm, vážilo 80 – 100 kg. Zřejmě hodně záleželo jaký styl boje tito gladiátoři trénovali. Zbytek, tedy 35% z nich bylo pravým opakem – hubení, obratní a šlachovití. Nicméně přesvalené sochy jako by mezi gladiátory naprosto nepatřily!

V zájmu spokojenosti svých bojovníků jim lanisté dopřávali i potěšení v ženském klíně, což jiný otrok, krom gladiátora zažil jen málokdy. Gladiátoři byli pravidelně obšťastnování prostitutkami a nebo se svolením pána mohli založit rodinu a mít ženu (např. otrokyni z pánova domu – včetně svatebního obřadu) a s ní pak i děti. Samozřejmě mohl gladiátor kdykoliv zemřít v aréně, ale oproti např. Ubičování kamenolomu to bylo jako nic. Smrt gladiátorů byla většinou rychlá a čestná. Navíc úmrtnost dnes vnímáme díky holywoodu naprosto zkresleně, pravděpodobnost smrti v průměru nebyla větší než 15%. V arénách sice zemřelo mnoho lidí, ale většinou šlo o válečné zajatce a zločince. Gladiátoři naopak z jejich smrti měli za úkol udělat velkolepou podívanou.

Když ale gladiátor opravdu zemřel v aréně, dbalo se na jeho poslední vůli a závěť, kterou ústně či písemně sdělil den před hrami na tzv. ,,poslední večeři,,. Gladiátoři mající rodiny odkazovali vše svým přátelům s podmínkou, že se jim o rodinu postarají. A v případě gladiátorů dědictví nebývalo malé! Být gladiátorem neuvěřitelně vynášelo.

Čím slavnější gladiátor byl, tím více slávy a uznání patřilo jeho pánovi. Ti nejlepší pak vydělali lanistům další peníze tím, že byli prodáváni urozeným Římankám či Římanům jako prostituti na jednu noc.

Vše stejně fungovalo i u jejich ženských protějšků amazonek (gladiatrix).

“Ave caesar, morituri te salutant“ – „Caesare buď pozdraven, jdoucí na smrt Tě zdraví“ – Tak gladiátoři pohrdavě pozdravili císaře Claudia. Byli totiž odsouzeni k boji, ve kterém ze 100 mužů měl vzejít jen jediný vítěz, a tak dobře věděli, že jdou vlastně na jistou smrt. Jejich slavná věta rezonující skrz věky byla jen posledním projevem nesouhlasu a zhnusení.

Gladiátoři byli často váleční zajatci a odsouzení zločinci přecvičení na elitní bijce arén. Existovali však i gladiátoři profesionálové, nejčastěji římského, germánského a řeckého původu. To byli svobodní lidé toužící získat peníze a slávu bojem v aréně.

Paradoxem je, že byli gladiátoři něco jako rockové hvězdy – slavní a obdivovaní. Nedí divu každý z nich měl virtuo ( uznání za to, že se tváří tvář stavěl smrti), zajímavé však je, že zároveň byli gladiátoři vnímáni jako nečestná a špinavá stvoření na úrovni prostitutek a herců, protože se neživili prací, ale svým tělem. Svobodný říman bojující v aréně mohl předem zapomenout na jakoukoliv úřední funkci.